ZPOVĚĎ

8. prosinec je 342. den v roce a v průběhu let se v tento den stalo několik věcí. Začal 1. vatikánský koncil, nacisty byl zřízen vyhlazovací tábor Chełmno, setkali se ruští, ukrajinští a běloruští představitelé, aby se dohodli na vytvoření nové organizace, která se dostala do povědomí jako Společenstvo nezávislých států, v Kyjevě se odehrála Oranžová revoluce, narodila se rakouská arcivévodkyně Marie Anna Bavorská, hudební skladatel Bohuslav Martinů, herec Zdeněk Hess, zemřel hudebník legendární skupiny The Beatles John Lennon rukou atentátníka a v srdci Moravské metropole jsem se narodil já.

--------------------------------------------

Věci se začaly míhat. Vzpomínky neexistovaly, skutečnost byla pomíjivá a absurdnost okamžiku den ode dne větší. Neznal jsem nikoho, nikdo neznal mě, sám uprostřed ničeho, nikdy a nikde. Rozmazané obrazy, děsivá tma, svírající tlak, nepřestávající hučení a šum.

Není jedno, jestli jste vyrazili první, jestli vedete či vyhráváte. Nezáleží na sekundách, na dnech, na měsících, nebo letech. Není podstatné, jestli můžete stát, sedět, nebo jít. Všechno se ztratí. Věci, lidé, svět a nakonec i duše. Přestat věřit neznamená vzdát boj. Je to jen pocit, který se snaží rozložit mysl na malé kousky, aby konečně začala litovat. V okamžiku uvědomění přijde zlom. Naděje. Vytratí se však tak rychle jako úsměv, který tam kdysi byl. Protože nic nečeká.

Život představoval radost, souznění, duševní a fyzické hodnoty, krásu slova, teplo rodiny, bezmeznost přátelství. Znamenal touhu být. To všechno smazala bolest.

Kam se ztratil Bůh? Naložil na mě tíhu člověka ve větší míře, než jsem zvládl unést? Nechal mě, abych padl pod tím křížem a sám jej donesl až do nicoty? Když pro člověka kázání přestává ztrácet význam, tělo Kristovo přestává přinášet pocit čistoty a chrám Páně se stává obyčejnou stavbou, mizí pocit vnitřního naplnění. S láskou odchází důvěra, vyrovnanost a pokora. Statisíce lidí vzývá Pána a modlí se k Otci a já, bezbožník, hledám cestu. Ztracenou cestu. A hlas, který nepřichází.

Maličkosti vzbuzují v lidech strach. Ty maličkosti jsou pro ně tak obrovské a důležité, že je nedokáží uchopit. Vzít do rukou pravdu a vědět, že pouhá faleš světa spočívá v závisti. ´Kdo jsi bez hříchu, hoď kamenem´. Strach. Bojím se? Čeho? Bojím se smutku těch, které miluji. Bojím se jejich pohledů, jejich otázek, i když se stávají plynoucí řekou. Bojím se nenávisti, obviňování a zloby. Mysl dokáže být strašně krutá. Ale já jsem dospěl na okraj. Probudil se do tmy.

Z útržků slov, které jsem vnímal kdysi dávno, jsem pochopil jen pár věcí. Člověk nikdy nezůstane sám, láska je věčná a nezlomná, upřímnost je osvobozující, přesto ošemetná, svět se snaží získat lepší svět a sám se zabíjí, lidé bojují až do konce, ale s jakým výsledkem? Člověk dostal právo žít, ale nedostal právo brát. Položil hlavu, usnul, zmizel a ptal se sám sebe, za co bojoval a jestli vůbec. Miliony lidí odchází a já jako bych cítil tu váhu. Zášť vyvstává a není, kdo by pomohl. Společnost se odvrací a nenechává místo na návrat.

Každý z nás se ptá proč? Co je potom a co je teď? Ale záleží na tom? Žijeme povrchně, honíme se za vidinou něčeho, co neexistuje. Něčeho co nemá hodnotu. A očekáváme. Očekáváme, že nám bude nabídnuto více, než sami dáme. Viděl jsem věci. Těch věcí bylo mnoho. Viděl jsem sny a pocity. Byly dlouhé a ztrácel jsem se v nich. Bylo jich tolik, že začali být unavující. Začaly mě rozebírat. Rozebírat moje nitro. Mé vlastní sny. Mé vlastní pocity. Mé vlastní já. V tom jsem křičel. Křičel jsem šíleně a bolestivě. Nikdo mě neslyšel. Jsem nikde a v ničem. Nejsem.

--------------------------------------------

Na živé stéblo trávy

dopadla kapka

krůpěj

spadla těžká

plná nenávisti a zla

Stekla dolů, ke kořenu

tam svou tíhou svlažila zem

Dopadla kapka

krůpěj

ta však nemá

komu vláhu dát

Suché trávě snad?

--------------------------------------------

Je 8. prosince 2016. Když to všechno jednou začalo, musí to také skončit...