215 VE WESTCORD CITY CENTRE

215 ve WestCord City Centre

"A když se Margie dozvěděla, že je těhotná, hned mi volala do práce. Víte, já ten den musel být v práci. Chtěl jsem s ní jít na vyšetření a podívat se na ultrazvuk a držet ji při tom za ruku, ale bohužel. No a večer mi to potom ukazovala na obrázku a i na krátkém videu, který ji sestřička dala. Řeknu vám, vím, že je to už asi otřelá fráze, ale krásnější věc jsem do té doby neviděl." Na chvíli se odmlčel a vzpomínal. Opravdu to byl jeho nejkrásnější okamžik, když přišel domů, objal svoji ženu a společně se dívali na ukázky z ultrazvuku.

"Tenkrát říkám Margie - Vypadá to jak malá fazolka a ona že ne, že je to spíš jak loď. Loď? Zeptal jsem se. Ano, taková malá lodička je to, říkala. Usmál jsem se na ni, vzal ji za ruce a políbil jsem ji. Dlouho jsme tam jen tak stáli, nic neříkali a pomalu se houpali ze strany na stranu." Usmál se.

Vzpomínat na ty krásné chvíle bylo najednou příjemné. Takový pocit už dlouho nezažil. Léta smutku a psychického strádání se najednou proměnily v pocit, kdy začal opět s láskou vzpomínat.

"A když byl večer, lehli jsme si do toho našeho velkého křesla na verandě, v hale hrál pomalý blues, a dívali se na západ slunce. Bydleli jsme na samém kraji města, kde už byly jen stromy a lesy. Něco tak úžasného jako tyto západy a východy slunce, drahý pane, v centru neuvidíte. Překrásná atmosféra. A to jsem byl vždycky zarputilým odpůrcem romantiky. Snad jen jednou za čas na mě dolehla taková ženštější nálada. Když jsme tak leželi, řekl jsem najednou, když jsem si vzpomněl na ten obrázek bříška, mohl by se jmenovat Twan. Kluk? Jsi si jistý, že to bude kluk? Zeptala se mě a tak šibalsky se na mě podívala, jako kdyby věděla něco co já ne. Samozřejmě, řekl jsem jí. Zvedl jsem oči k nebi a povídám si spíše sám pro sebe - musí to být kluk. Určitě to bude kluk. Lehce se pousmála a pak řekla něco, co jsem vůbec nečekal. Vím, že to bude kluk. Ale chtěla bych, aby se jmenoval Marinus - moře. Marinus? Marinus, Marinus ...."

"Marinus je neobvyklé jméno".

"To ano, ale Margie ho chtěla. Protože jak už to tak bývá, jmenoval se tak její dědeček, kterého měla ráda. Ne jen tak obyčejně jako vnučka svého dědečka, ale starý pan Marinus Timmerman byl jako její otec. Moje milovaná Margie přišla o své rodiče při první světové válce. Ale to je příběh sám o sobě, a pokud nám vydrží čas, mohl bych vám ho vyprávět."

Venku se ozvaly rychlé kroky a pak někdo zabouchal na dveře.

"Jste tam v pořádku?" Zeptal se muž na druhé straně udýchaným hlasem.

"Ale ano", řekl unaveně a položil si ruku na hruď. "Není to jak doma na pohovce u šálku dobrého čaje, ale zatím ano."

"Snažíme se, jak jen to jde. Jsou tu hasiči, bezpečnostní tým, je tu správce budovy a další lidi, kteří dělají všechno, čeho jsou schopni." Vyhrkl rychle muž a zase odběhl.

"To je v pořádku, já stejně nikam nespěchám". Opřen zády o plechovou stěnu se poposunul a vytáhl si termosku, kde měl ještě zbytek teplého čaje. "Kde jsem to skončil? A ano, u jména. A víte, že se kluk skutečně narodil? Tak jsme ho tedy pojmenovali Marinus. Bohužel však zemřel v jedenácti letech. Bylo to jedno z nejhorších životních období, které jsem zažil. Ale to je opět něco jiného. Kde jsem to... ano, a za dva roky se narodila holčička. Tam jsem si trochu přisadil já, ale Margie se taky líbilo, a byla to Ilse."

Na chvíli bylo ticho, až se muž na druhé straně starostlivě, ale přesto s jistou uvolněností zeptal: "Jste opravdu v pořádku?"

"V pořádku, v pořádku. Mám sice už věk, ale toto zvládnu." Pousmál se a pokračoval: "Jednou nás při cvičení zavřeli do podobně velké, ani nevím jak to nazvat, místnosti, cely, chcete-li a bylo nás tam 5. Museli jsme vydržet celou noc." Rukou si projel šedivými vousy a chytl se za hlavu. "Ale přiznávám, že mi bylo lépe."

"Ilse," řekl muž na druhé straně, "tak se jmenuje moje přítelkyně. A dnes, tedy plánuji to už delší dobu, ale dnes jsem se rozhodl. Večer ji chci požádat o ruku. Asi za hodinu by sem za mnou měla přijít. Máme rezervaci a ..."

"Tak co tady sedíte se starcem uvízlým ve výtahu, když máte tak významný den?" Skočil mu lehce neohrabaně, ale přesto s velkým pobavením do řeči.

"Mám vše připravené. Jak už jsem říkal, plánuji to dlouho, a když tady s vámi chvilku počkám, tak se nic nestane." Odpověděl mu tónem, ze kterého šlo slyšet, že to myslí opravdu upřímně a je velmi klidný.

"To jsem rád. Je to asi mnohem lepší mít tu společnost, i když přes dveře, než tady tvrdnout sám. To jste hodný."

"Moje práce je jeden velký stres, rychlost, telefony, vyřizování a točí se to všechno stále dokola. A jakmile jsem si k vám sednul, ulevilo se mi. Tak tady počkám, než přijde a do té doby to už snad bude hotové a půjdeme oba. A vy pracujete v hotelu?"

"Ale to vůbec ne. Jen jsem měl asi štěstí, že do výtahů zavírají návštěvníky z druhé strany země," zasmál se. "Jsem už v důchodu a dnes jsem přijel navštívit svoji ženu a ..." V tom se zasekl, podíval se na svůj šálek s dávno studeným čajem, který stále držel v obou dlaních. Jakoby před tím muže na druhé straně nevnímal, si najednou uvědomil, že jeho snoubenka se jmenuje Ilse. Jeho dcera Ilse pracovala v tomto hotelu. Právě za ní nyní mířil až na to, že byl zavřený ve výtahu už pár desítek minut. "Říkal jste, že vaše snoubenka se jmenuje Ilse?" Chtěl se přesvědčit.

"Ano. Tedy, možná budoucí snoubenka," odpověděl muž, "proč se ptáte?"

"Promiňte mi tu troufalost, ale nebude vám vadit, když se zeptám jaké je její příjmení?" Zeptal se váhavě a cítil, jak se mu to léty namáhané srdce rozbušilo.

"Baker, Ilsa Baker." Odpověděl tak, že se mezi oběma muži vznášela otázka.

"Ach, promiňte." Řekl rozpačitě a ulevilo se mu. Najednou cítil, že to chvilkové rozčarování byla zase jeho stařecká senilita. Ilsa je běžné jméno a ani by se nedivil, kdyby tady v hotelu nebo jeho okolo pracovalo dvacet žen toho jména. "Myslel jsem jen, že ..." V tom se ozvala rána a celá kabina výtahu se zatřásla. Celou dobu se ze všech stran ozývaly zvuky a ani jim nevěnoval pozornost, ale teď se poprvé nepříjemně lekl. "Pardon, myslel jsem jen .. já ani vlastně nevím, co jsem myslel, odpusťte." Zabořil si hlavu do dlaní a promnul si celý obličej.

"To je v pořádku. Počkejte, jdou sem hasiči, snad už to konečně nějak vyřeší." Ke konci věty už mu nebylo dobře rozumět, jak se jeho hlas vzdaloval.

"Jak se cítíte, pane Molenaare?" Ozval se přímý autoritativní, ale dobrácký hlas.

"Ptáte se mě pořád dokola, jako by se tu mělo něco změnit," odpověděl klidně.

"Pak můžeme jít na to. Jste připraven?"

"Myslím, že ano." Otřel si ruce do kalhot, chytil se ocelového držadla a pomalu vstal.

"Budu potřebovat vaši spolupráce pan Molenaare. Máte u sebe kufr, tašku, nebo něco pevného co si můžete dát před obličej?"

"Ano, mám tady kožený kufr." Nechápal, proč se ho ptá.

"Výborně. Teď vás poprosím, dřepněte si do rohu výtahu tak, abyste si tím kufrem zakryl co největší plochu těla, převážně hlavu. Až budete připravený, řekněte."

Znělo to jako by se na druhém konci dveří chystali odpálit bombu. Přesto udělal tak jak mu velící hasič přikázal. Opatrně se zase svezl na podlahu, zády se opřel o roh výtahové kabiny, tělo schoulil tak jak mu jeho staré tělo dovolilo do klubíčka, hlavu přiložil na stehna, kufr chytil ze dvou stran, objal jím nohy, položil na holeně a konečně zavolal "Hotovo."

"Tak pánové, jdeme na to." Zazněl naposledy výrazný hlas.

Zavřel oči, pevněji stiskl kufr a čekal. Z druhé strany se začala ozývat směs zvuků a po chvíli už mu bubínky zaléhaly ostrými údery kladiva do oceli. Alespoň tak nějak to znělo. Nedíval se, snažil se neposlouchat a nevnímat a jen čekal, až se dveře otevřou. Tedy, pokud se otevřou.

"Ale ne, nemusíte, cítím se skvěle." Oznamoval právě neodbytné zdravotnici, která spolu s dalšími třemi lidmi už pět minut poskakovala vedle něho a právě vytahovala stetoskop, aby si poslechla jeho funkce.

"To jsou ovšem pane přísná nařízení. Jste už starší člověk a byl jste tam tři a půl hodiny, musím vás celého zkontrolovat." A letmým stiskem ramene se na něj mile usmála.

"No dobře, když to musí být, ale je mi opravdu dobře. Až by se dalo říci, že jsem si odpočinul, jak mě po cestě bolely nohy." Zasmál se a pohlédl nahoru, kde za další zdravotnicí stál vysoký muž. "Tak Hannesi, děkuji vám za milou společnost, už dlouho jsem si s nikým tak nepopovídal," a natáhl ruku jeho směrem. Muž ji natáhl taky a stiskl mu ji.

"Bylo mi ctí. Jste statečný muž." S upřímným úsměvem lehce pokývl.

"Víte, co je zvláštní?" zeptal se a unaveně sykl, když se snažil nadzvednout, aby si mohl narovnat záda. "Celou tu dobu jsem myslel, když nepočítám mé toulky historií, kterými jsem váš obtěžoval," Hannes udělal zvuk ústy a lehce se přimračil jako že ho to ani přinejmenším neobtěžovalo, "jen na svou dceru. Neviděl jsem ji už několik let. A tak mě i v tom malém vězení napadlo, že kdyby se ten výtah utrhl, nebo se cokoli stalo, tak už ji neuvidím. Nikdy bych si to neodpustil. Je to to poslední z rodiny co mám a vlastně nemám."

"Tak zdá se, že je vše v pořádku." Oznámila mladá zdravotnice. "Měl byste jít domů a pořádně si odpočinout. Pokud chcete, můžeme vás odvést sanitkou."

"Ale ne, děkuji. Už žádné sanitky. Domu teď nemohu," podíval se zdravotnici do obličeje, "ale slibuji, že jakmile to půjde, lehnu si hned do postele a budu v ní dva dny." Dodal s pobaveným tónem rychle, když viděl, jak se na něj zatvářila. Jako by byl malý kluk, který pod přísnými pohledy paní doktorky cítí nervozitu.

"Dobře, ale samotného vás tu nenechám, máte někoho, kdo by mohl být s vámi?"

"Co vaše žena?" Zeptal se Hannes "Jestli se nepletu, říkal jste, že jste ji také přijel navštívit?"

"Drahý příteli," pronesl pomalu a zadíval se na své dlaně. Na tváři se mu objevil zvláštně veselý výraz. "Ano, přijel jsem ji navštívit. Ale obávám se, že nebude moci přijít." Zvedl hlavu a podíval se na něj vyrovnaně, jako by ho to mělo rozesmát.

"Mojí paní jsem dopoledne donesl kytici jejích oblíbených květin a položil jí je na hrob."

Muž se zatvářil soucitně a velmi omluvně. "Promiňte, to jsem netušil."

"To nic, už je to pár let. A mě zůstaly jen ty nejkrásnější vzpomínky, které by mi každý muž záviděl."

"Tak máte někoho, kdo by pro vás mohl přijít?" Zeptala se doktorka daleko mírnějším tónem.

"Bohužel. Přijel jsem navštívit ženu a dceru. Já sám už bydlím několik let kousek za Middelburgem. Moje paní, jak už víte, nemůže a moje dcera o mně neví. Léta jsem jí neviděl. Jen jsem se dozvěděl, kde pracuje, a nevím, co mě to popadlo, ale řekl jsem si, že ji zkusím navštívit. Měla by pracovat v tomto hotelu, to je také důvod, proč jsem tam byl. Ale jak říkám, jsem v pořádku. Chvíli tady posedím a pak asi stejně půjdu na autobus a pojedu domů.

Trvalo ještě pár minut, než si promluvil se všemi lidmi, kteří k němu chodili. Hasiči, policie, zaměstnanci a ředitel hotelu. Všichni chtěli vědět jeho stav a polovina lidí se mu několikrát omlouvala. Od ředitele přijal slovní domluvu, kterou později stvrdí písemně, že může jejich služby čerpat dle libosti jako omluvu. Když odcházel, podíval se vedle sebe a překvapeně se zeptal: "vy jste stále tady?"

"Vadím vám tu snad?" usmál se Hannes. "Já stále čekám. Už jen pár minut, tak je jedno kde stojím, sedím. Taky hlavně potřebujete někoho u sebe. Zdravotníky se vám povedlo umluvit, ale u mě se to nepodaří," řekl pobaveně jako by si myslel, že tady na všechny hraje nějakou hru. "Počkáme tady na moji přítelkyni a pak všichni spolu zkusíme najít vaši dceru, co říkáte?"

"Nesmysl. Nebudu tady sedět a chtít po vás abyste se mnou někam chodil, když toho máte tolik před sebou. Už tak jste se se mnou zdržoval až dost."

"Kde je vaše zdvořilost, opustila vás, jen co jste opustil výtah?" smál se už nahlas.

"Máte pravdu, promiňte, ale říkám to v dobrém, víte jak to myslím."

"Vím," odtušil Hannes. "Ale já vám zase říkám, že máme spoustu času, tak se tím nenechte nějak znepokojovat."

"Dobře, děkuji vám." A uvolněně popustil hlavu na hruď.

Seděli spolu před hotelem na dřevěné lavičce, okolí vstupních dveří se již vyprázdnilo a teď už jen lidé z ulice chodili sem a tam. Jak pozoroval jejich nohy a soustředil se na jejich pokračující rozhovor, uslyšel nad nimi ženský hlas.

"Moc se omlouvám, promiň, nestíhala jsem."

Projel jím obrovský šok. Stále shrbený s hlavou skloněnou cítil, jak muž rychle vstal. Pravděpodobně přivítal svoji milou objetím a polibkem. V předchozích minutách s ní mladý muž telefonoval a tak oba věděli co se děje na druhých stranách. Věděla, že sedí se starým mužem, kterému přislíbil drobnou pomoc. Byli oba stejného charakteru a tak jí to v nejmenším nevadilo. Jen co se pustili, uviděl, jak se ženiny lodičky otočily jeho směrem. Srdce mu silně bušilo, tak jako to necítil už tolik let.

"Zdravím vás, Hannes mi vše řekl, doufám, že jste v pořádku a že se cítíte ..."

Pomalu se zvedl, roztřeseně se napřímil a rozechvěle se jí zadíval hluboko do očí. Ženě se zasekl hlas. Dívala se na něj stejně jako on na ni.