NANTES

"Jsem egocentrický, rozpolcený, nenalezený, obsedantně kompulzivní, maniodepresivní paranoik, který se vší láskou jaké je vůbec schopen, miluje pouze sebe a sebe po věčnost."

"Amen" - řekl si. "Amen," to by se hodilo.

Odložil pero, list vložil do obálky, vstal a odešel. Lampu nechal svítit. Bylo to to jediné, co ho drželo alespoň trochu při smyslech. Světlo. Podstata světla a světlo samé, jak často uváděl ve svých spisech.

Vyšel na ulici a v přítmí lamp se pomalu plížil podél budov. Bylo naprosté ticho. Slyšel jen zvuk svých kroků, jak jeho těžké boty dopadaly na kamenné kostky v pravidelných řadách naskládané za sebou. Zpozorněl, protože se na konci ulice mihl stín. Nic se neděje a všechno je v pořádku. Nikdo o tom neví. Pomalu pokračoval dál, než se dostal na nábřeží. Zvedl si límec kabátu, když ucítil, jak mu studený vítr profukuje za krkem a pomalu kráčel podél vody. V uších mu stále doznívala hudba táhlých smyčců, které slyšel z gramofonové desky, když začal psát. Zastavil se v půli nábřeží a pohlédl do řeky, kde se odrážel celý jeho svět. Alespoň tak se cítil. Bylo to už dlouho. Měsíce a roky beznaděje, bolesti, kruté lásky, nepřátelství, nátlaku, pomluv. Tak dlouho. Jediné, co mu zbývalo má v ruce.

Nadechl se. Do plic se mu s obrovským uspokojením vlil čerstvý studený vzduch provoněný vodou. Byl tak blízko, a přesto to nešlo dál. Stál a sledoval, jak vítr čeří hladinu vody. Hlava se mu opět vyplnila tou prázdnotou, která byla tak drásající. Jako bublina z oceli, která nikdy nepraskne a napíná se. Tlak a úzkost. Šílený pocit psychického týrání. Cítil tisíce očí, které ho pozorují, přestože nikde nikdo nebyl. Ale on věděl, že jsou všude. Nesnášel je. Jako hmyz, který se živí jeho strachem. Zajel rukou do náprsní kapsy, vyloupl pilulku a hodil si ji do pusy. Polkl ztěžka, protože měl krk vyprahlý. Zaslechl kroky a ohlédl se. Konečně.

"Dobrý večer Timothy." Oslovil ho právě příchozí muž ne zrovna vlídným tónem.

"Dobrý večer." Odpověděl mu se zaťatým výrazem, jak se snažil potlačit vnitřní boj. "Jdete pozdě."

"Omlouvám se, měl jsem ještě něco důležitého a musel jsem se krapet zdržet, čekáte dlouho?" Zeptal se tak, že by mu i věřil, že ho to mrzí.

"Na tom nesejde. Tady to je. Rychle, čtěte." Trhnutím mu podal obálku. Muž ji otevřel a dal se do čtení. Do tváře mu nešlo pořádně vidět, neboť stál před lampou a na hlavě měl černý klobouk, který mu zakrýval polovinu tváře. Stál a čekal, než dočte.

"Hajzle." Vypadlo potichu z muže, když dočetl. "Ty sviňský hajzle."

"Divíte se?" Řekl lehce překvapeně s nádechem posměšku.

"Proč?" Zeptal se a ruce se mu začaly třást tak, že se papír, který držel, začal mačkat a kroutit.

"Jsem nemocný."

"Jak nemocný? Co to je za blbosti, chcete mě snad dojmout?"

"Myslet si můžete, co chcete. Můžete mě soudit, pomlouvat, urážet, ale nic z toho nepomůže. Jsem nemocný a ona to ví." Kopl do kamínku, ten dopadl do vody a vytvořil kruhy, které se po hladině třepotavě roztahovaly. "Zvláštní jak lidé uvažují. Myslel jsem, že to pochopí, že projeví trochu soucitu, možná i obav. Chtěl jsem snad tolik, když jsem žádal jen trochu porozumění a lásky." Na vteřinu se odmlčel, ale náhlý vztek ho vyburcoval: " Já jí tu lásku dal. Byl jsem jí oporou celé ty roky a snažil se, aby byla šťastná." Zakřičel a jeho hlas se nesl po hladině a odrážel se od protilehlých domů.

"Co na tom všem, když mi dáváte číst toto? Není snad úplně jasné, že jste bezcitný hajzl, který ji nechal jen tak ležet, když potřebovala doktora? Odešel jste. Nejraději bych vás na místě zabil a věřte mi, že kdyby to nedopadlo tak jak to dopadlo, zažaloval bych vás a poslal na dlouho pryč. I tak bych to udělal, nebýt toho, že nechce."

"Výhružky. To tu dlouho nebylo." Ironicky se usmál, sklopil pohled a zahleděl se na špičky svých nohou. Ruce si dal do pokleslých kapes u kabátu a potom skoro neslyšně pokračoval: "Nevěděl jsem, co dělám. Vím, že někdo jako vy to nemůže pochopit. Ale já to nevěděl."

Padla na něj děsivá úzkost, která se vracela vždycky tak nečekaně.

"Jsem léčený člověk." Řekl a rychle se chytil za hlavu, protože tlak neustával a naopak vystřelil tak zprudka, jako by mu chtěl roztrhnout lebku. "Nemohl jsem za to. Byla to jediná věc, které jsem kdy opravdu litoval, ale nikdy ji nemůžu vzít zpět. Vy to prostě nepochopíte. Jediné co po Vás," a to slovo zdůraznil, "chci, abyste jí to dal.

"Vy si vážně myslíte, že jí toto" a zamával už pomačkaným papírem nad hlavou, "ten kus plný nesmyslů, hoven a sebelítosti dám?" Zrudl a ve výrazu se mu objevilo obrovské pohrdání.

"Musíte jí to dát. Potřebuji to." Řekl ztěžka a potichu.

"Jste blázen."

"Ano... To jsem. To nepopírám, ale vy jí to musíte dát. Vím, že ona to pochopí tak jak to má být pochopeno."

"Řekněte mi, co se tu noc přesně stalo."

Viděl, jak se snaží ovládat, a snažil se nasadit neutrální, lehce zvídavý tón.

"Myslím, že to, co potřebujete vědět, už dávno víte. Všechno jste si snad přečetl a myslím, že i Celina vám všechno řekla"

"Já chci ale slyšet vaši verzi. Podle toho, co jste mi právě dal, si myslím, že vaše verze je jiná."

Nevyznal se v něm. Jakoby ho jednu chvíli chtěl udeřit a druhou zase litovat. Stál před ním nehnutě a díval se na něj. To ho dráždilo. Byl sebevědomý, úspěšný a krásný. Nebylo divu, že ho milovala. Nemohl tomu zabránit a ani nechtěl. Miloval ji. Miloval ji od první chvíle, co ji viděl a miloval ji doposud. Ale milovat znamená dopřát člověku štěstí, i když třeba s někým jiným. A on věděl, že s ním by šťastná nebyla. Vždyť kdo by s ním byl šťastný. Byl hříčkou přírody a smutným výtvorem Boha. Tak si často připadal. Žil a trpěl pro to, aby ostatní, které měl kdy rád, byli šťastní. Tak to muselo být. Smířil se s tím.

Přemýšlel a pak pomalu řekl: "Nikdy vám nebudu moct vysvětlit, co se tu noc odehrálo, co se odehrává tady," a ukazováčkem si zaťukal na spánek. "Je to tak složité, že někdo jako vy to nikdy nepochopí. Ani to sám nedokáži pořádně popsat, tak aby to šlo chápat. Nikdy jste to nezažil. Fyzická bolest jde vidět a každý vás lituje, cítí s vámi a chápe vás. Ale psychická bolest vidět nejde a o to je horší. Lidi nikdy neprojeví soucit nad tím, co nejde vidět. Tak to je. Každý žije jen tím svým životem a ani se nesnaží porozumět tomu, co se děje v jejich blízkosti."

"Tak se o to alespoň pokuste," řekl potichu.

Jeho vyrovnaný tón ho rozčiloval.

"Nejde to. Stále to nechápete?" Zvedl hlas a nedokázal se dále přemáhat. Hlava jako by mu měla za chvíli explodovat, ruce se mu začaly třepat a třes a tiky mu škubaly celou horní polovinou těla. "Stojíte si tady, hrajete si na člověka - přijď a řekni mi všechno, já tě pochopím - ale nevíte nic.

"Když mi nedáte ani šanci, tak opravdu nemůžu."

"Ani nechci," odsekl.

Na chvíli bylo opět ticho. Oba muži stáli, každý se díval jiným směrem a každý přemýšlel sám. Ani jeden se nesnažil pokračovat v rozhovoru. Otočil se, spravil si kabát, zapnul horní knoflík, udělal dva táhlé kroky, zastavil se, pootočil hlavu v bok a očima sklopenýma ke dláždění řekl: "Prosím, dejte jí to. Musí si to přečíst"

"Proč jste ji to nedal sám?" Zeptal se a udělal půl krok k němu s nataženou rukou, v níž držel obálku.

"Nechci ji vidět." Doufal, že si nevšiml slzy, která mu sklouzla z oka na bradu. Rychle ji rukávem setřel.

"Ubožáku!" Rozčílil se. "Prosíte mě o to a sám nejste schopen to udělat?"

Poklesl v kolenou a svezl se na zem. Stalo se to tak rychle, jako by ho něco velkého udeřilo do celého těla. Rukama zbrzdil pád a odřel si obě zápěstí. Muž pod lampou sebou trhl, ale zastavil se a dál se nepohnul.

"Jste v pořádku?"

"Och, najednou se staráte?" Výsměšně a jedovatě procedil skrz zuby. Křeč v horní polovině těla mu nedovolovala se pohnout ani pořádně mluvit. Zasténal a ošil se. Bylo mu zle. Tak zle jako už dlouho ne, nemohl dýchat. Cítil, jak tomu propadá. Jak bezmoc, která právě teď naplňovala celý svět, se hromadí v jeho hlavě. Nedokázal otevřít oči a uvolnit tělo. Padl na zem a zůstal ležet. Muž k němu přiběhl, otočil jej na záda a mluvil na něj. Slyšel jen zastřené zvuky, cítil pichlavou bolest na tvářích po úderech mužovi dlaně. A pak jen tma, ticho, bolest a zlo.

Stál před ním satan a díval se na něj. Cítil jeho přítomnost tak silně jakoby existoval v každém kousku jeho těla a mysli. Zlehka naklonil hlavu, koutkem něčeho, co vypadalo jako ústa, se pousmál a natáhl k němu ruku.

Dřív, než mu začala hořet kůže a on věděl, že umírá, cítil neskutečnou bolest. Viděl matné světlo, blikalo a někdo jej už zase bil přes tvář. Silněji. Otevřel oči, obrátil se vleže na bok a vyzvracel se.

Ze všech sil, které byl schopen posbírat, chraplavě škrceně promluvil: "V kapse mám prášky..." Cítil, jak něčí ruce horečně prohledávají všechny kapsy, které měl, otáčí s ním a válí ho po zemi, jako sud, aby se dostaly všude. Zaznamenal dotek prstů na tváři a pak se jako dítě snažil rty uchopit malé pilulky. Svíjel se na zemi, snažil se nadechnout, srdce mu bilo tak mocně, až myslel, že mu prorazí hruď, hlava nebyla, protože to co cítil, nemohlo nikdy existovat, ruce měl nadlidskou silou sevřené ve vlasech a rval si je z hlavy. Stále vnímal doteky na svém těle, jak se mu snaží odtrhnout ruce z vlasů, jak se jej snaží narovnat.

Byla pozdní noc. Na silnici nad nábřežím zaparkovalo auto a nechalo rozsvícená světla. Do schodů stoupala dvojice mužů. Jeden podpíral druhého a pomalu se snažili vyjít na chodník. Muž, který seděl v autě, otevřel dveře a vyběhl jim naproti. Popadl ho z druhé strany, přehodil si ruku za hlavou a oba jej nesli k autu.

Věděl, že sedí. Dech se mu uvolnil, tlak z hlavy zmizel, křeč povolila, ale byl strašně zesláblý. Na výslovné naléhání přesvědčil muže, aby nevolal sanitku, jen taxi, které ho odveze domů. Otevřenými dveřmi ho chytil za ruku, když se oddaloval po té, co ho usadil.

"Prosím. Prosím! Dejte jí ten dopis."

Zpod kabátu vytáhl zmačkanou obálku. Podíval se na něj. Seděl na zadním sedadle, seschlý a slabý jako starý člověk po těžké nemoci. Strhané rysy, které značily, co právě zažil, se mu ještě znatelně vyjímaly na obličeji. Slíbil mu, že jí dopis předá. Zavřel dveře, auto nastartovalo a on sledoval, jak odjíždí. Červená světla se vytratila za rohem vzdálené ulice. Otočil se a pomalým krokem sestoupil po schodech zpět k řece. Držel ten zvláštní kus papíru a dlouze přemýšlel. Vítr zeslábl a všude okolo bylo ticho, které rušila jen šumící voda a drobné vlnky, které se nalévaly na kamennou stěnu. Rozevřel jej a znovu, pomalu, rozvážně se dal do čtení. Viděl to teď z jiného pohledu. Přemýšlel a sám nevěděl, co skutečně cítí. Vytáhl z kapsy u kalhot zapalovač a rožek papíru zapálil. Nemohl jinak.

- Jmenuji se Gabriel Seine a jsem úzkostně depresivní paranoik -