ST. LUKE'S HOSPITAL

St. Luke's Hospital

20. 7. 1988

Bylo deset hodin v noci a Katy Roogersové už čtyři hodiny běžela noční směna. Seděla za stolem a ještě než šla na obchůzku pacientů, snažila se vyřídit všechny papíry, které se jí za týden dovolené nakupily na stole. I když byl týden dovolené velmi příjemný a odpočinkový, cítila se toho večera zvláštně ospale a záda ji nepřestávala bolet.

Když odložila poslední obálku, dopila už studenou kávu, promnula si obličej, vstala, vzala knihu, kterou přinesla z domova, vyšla na chodbu, zavřela dveře a v nemocničním přítmí mířila k prvním dveřím. Na konci chodby byly otevřené dveře od sesterny, ze které vnikalo do chodby žluté světlo. Několikrát ji už napadlo, že to vypadá jako světlo na konci tunelu. I když byla Katy silně racionální člověk, bylo něco, co si nikdy logicky vysvětlit nedokázala. A příhody a historky z nemocnice patřili k jedněm z nich. Vždy dlouho přemýšlela, debatovala s kolegyněmi a kolegy nad tím co zažili, co se stalo a kdo v co věří a nevěří.

Se smrtí se na takovém pracovišti člověk setkává prakticky denně. Katy za ty roky viděla už několik set očí, co se zavřely nadobro, ale vždy to pro ni byl zvláštní pocit. Nikdy si tak tvrdě nezvykla, jako ostatní, na ten moment, kdy člověk odchází. Vždy to bylo jiné, nikdy ne stejné. Patřilo k tradici nemocničních pracovníků, že když se tělo zesnulého dovezlo do místnosti, kde chvíli čeká před pohřbem či kremací, otevře se okno, aby jeho duše mohla nerušeně opustit jeho tělo.

Z příběhu, který Katy slyšela první týden, kdy nastoupila do nemocnice, od předchozí primářky Rosy Tracyové - "Když pan Harsty umřel, odvezla jsem jeho tělo, udělala vše potřebné, co se vždycky dělá. To ti Katy vysvětlím a ukážu zítra. Ten týden bylo poměrně dost volného místa, tak jsem jej uložila hned vedle druhých dveří a odešla. Měla jsme ho hrozně ráda. Byl to strašně milý pán. Tenkrát to bylo asi ve dvě ráno a já jsem kontrolovala paní v kómatu a předělávala jí kapačku. Když jsem zaslechla zaťukání, myslela jsem si, že někdo klepe na dveře, kde jsem zrovna byla. Říkám potichu - dále, ale nic se nestalo. Potom jsem otevřela dveře, vykoukla a na chodbě nikdo nebyl. Říkala jsem si, že to byla nějaká kolegyně, která hned odešla, že mi snad jen klepe na dveře, abych za ní přišla nebo tak. Dodělala jsem vše potřebné a šla na sesternu. Tam nikdo nebyl, jen svítilo světlo. Vytočila se a šla zpět do dalšího pokoje kontrolovat další pacienty. Ještě než jsem otevřela další dveře, zaslechla jsem zaklepání. Tentokrát hlasitější na druhé straně chodby. Měla jsem pocit, že se ozývá od místnosti nebožtíků. Docela jsem se vyděsila při představě, že se někdo nějakým zázrakem probral nebo tak. V tu chvíli vám hlavou proběhne tolik věcí a jedna děsivější představa než druhá. Otevřela jsem dveře, rozsvítila a všude bylo všechno tak, jak mělo být. Žádný pohyb, nikdo neležel někde jinde, všichni byli mrtví, říkala jsem si. Zahnala jsem tedy ty černé myšlenky, zavřela dveře a šla zase dál. Jenže než jsem udělala pár kroků, ozvalo se teď už silné klepání přesně za mnou z těch dveří, které jsem jen před třemi sekundami zavřela. Šíleně jsem se lekla a plížila se k protější stěně. Najednou se otevřely vchodové dveře, já zakřičela leknutím a dívala se na vyděšenou kolegyni, která se lekla mého výkřiku. Hned jsem jí vylíčila, co se právě stalo. Teď si představte, že neřekla vůbec nic, neohroženě otevřela dveře, rozsvítila, rozhlédla se kolem, otočila se ke mně a pokynula mi, abych šla za ní. Já se vyklepaně rozešla k ní. A ona, usmála se na mě a ukázala na okno a říká - Neotevřela jsi okno. Potom mi povídala, jaký zvyk se dodržuje a proč a tak všechno okolo. Od té doby jsem nikdy okno nezapomněla otevřít a klepání jsem už od té doby neslyšela."

Katy si velmi dlouho zvykala na ticho, které se v noci v nemocnici vznášelo. Všude naprosté ticho a přítmí. Nikdy se nebála, to ne, ale ze začátku to bylo nepříjemné. Někdy docela dost.

Otevřela dveře pokoje 310, ve kterém ležel její oblíbený pacient. Jmenoval se Harold Doherty. Byl to devětaosmdesátiletý muž, který v nemocnici ležel už přes dva měsíce, a všichni věděli, že se mu blíží poslední dny. Byl to svého času středoškolský učitel dějepisu, který své povolání miloval víc než cokoli jiného. Poslední roky si užíval klidného důchodu do doby, než mu byla diagnostikována pokročilá rakovina prostaty.

Katy měla svoji zásadu, že se k těmto nemocným nesmí příliš citově upínat a tak se jí to vždycky dařilo. Byla skvělá sestra s velmi profesionálním a vřelým přístupem ke všem. Sama nevěděla, čím si ji Herold získal. Možná proto, že uměl tak zajímavě a poutavě povídat krásné příběhy, nebo prostě jen proto jaký byl. Skromný, milý člověk, který i přes občasné velké bolesti nasazoval svůj mimořádný úsměv v obličeji plném hlubokých vrásek. Z jeho očí šla číst obrovská chuť rozdávat lidem radost. Katy již několikrát seděla vedle jeho postele v době přestávek, či dlouhých probdělých nocí a vedla s ním rozhovory na různá témata, nebo poslouchala jeho dlouhá vyprávění.

"Dobrý večer Herolde," pozdravila, když si všimla, že ještě nespí a čte si pod lampičkou tlustou knihu.

"Dobrý večer Katy," odpověděl jí velmi zdvořilým tónem a rozzářil se mu úsměv.

"Ráda vidím, že se usmíváte. Jak se cítíte? Máte bolesti?"

"Kdybych neměl bolesti moje drahá, už by to bylo asi špatně," A nahlas se sám svému morbidnímu vtipu zasmál. Katy se jen pousmála. Docela dobře chápala člověka v jeho situaci. Smíření. Obdivuhodné smíření, statečnost a čekání. Jak silný jen člověk dokáže být.

"Dobře. Vyměním vám kapačku a přidáme trochu silnější léky."

"To není třeba, není to nic, co bych nezvládal."

"Stejně ji musím vyměnit. A když už to dělám, není žádný problém tomu trošku přidat."

"Dobře, děkuji vám," pronesl už tišeji, odložil knihu, položil se, přeložil si ruce přes hruď a zadíval se do stropu. "Už jsem vám vyprávěl o své cestě do Austrálie?

"To ne, ale ještě jste mi nedořekl to, co jste mi začal povídat včera. O tom sklepě."

"No vidíte. Jste jako můj deníček moje drahá. Výborně. Připomeňte mi, kde jsem skončil?" Zadíval se na ni jakoby usilovně přemýšlel.

"Myslím, že Vaše žena volala už potřetí policii a vy jste ten den přišel z knihovny, kde jste si půjčil spousty knih."

"Ano, ano. Spousty knih jsem si skutečně půjčil, protože jsem si opravdu začal myslet, že je něco jinak." Začal pan Doherty vyprávět a trochu si natřásl polštář, opřel se výše, nachystal ruku Katy a nehýbal se. "Seděl jsem pak celý večer a četl si v pracovně. Vše co mi přišlo vhodné nebo užitečné jsem si přepisoval do sešitu. Byl jsem tam ten večer vážně velmi dlouho. Ručičky nad krbem mě každou hodinu upozorňovaly, že bych měl jít spát. Bylo asi půl třetí hluboko v noci, když jsem vstal a řekl si, že si před spaním udělám šálek čaje. Vešel jsem do kuchyně a ještě než jsem rozsvítil, zahlédl jsem, jak se něco mihlo za okny. Nechal jsem zhasnuto a rychle jsem utíkal k oknu. Nikdo se mi nemůže divit po tom všem, co jsem všechno zažil, že jsem tenkrát trpěl trochu paranoiou. No, jenže tenkrát právem. Všiml jsem si na poslední chvíli záblesku lidské postavy, která se ztratila za vysokým živým plotem. Pak jsem začal přemýšlet, jestli všechno to, co se dělo nemůže být prostě skutečné, jestli to všechno nemá nějakou spojitost, protože je divné, aby se vám pod okny poflakoval člověk a zároveň se ve sklepě objevovali a mizeli věci. Jenže jediný přístup do sklepa byl, jak už jsem vám říkal, přes dům, nebo zabedněným oknem, které ale bylo zcela neporušené a nikde žádná známka vypáčení, vylomení nebo tak něco."

"A nebylo možné, že by k vám někdo chodil prostě dveřmi? Šikovní zloději umí takových věcí, že pro ně nemůže být problém odemknout pár zámků."

"To mě samozřejmě napadlo taky. Proto jsem do všech dveří strčil zevnitř klíče, přivrtal petlice a vůbec celý dům kol dokola zabezpečil tak, jak v životě nebyl. Jenže," odmlčel se, promnul si dlaně a sledoval své prsty, "další krabice přes noc zmizely a objevil se přesně na jejich místě červený dřevěný kříž. Policie to dopoledne opět vše vyfotila a prošla se mnou celý dům a překontrolovala všechny zámky, okna, i zabedněné okno do sklepa. Nic. Nikde nic. Všechno se zdálo být naprosto v pořádku."

"Ale vy jste si tenkrát myslel, že je to ta nadpřirozená věc, ne?"

"Ó ano. Proto jsem si také půjčoval ty knihy a samozřejmě jsem je zase pročítal další den. Ze všeho, co jsem vyčetl, vím, že místo, kde náš dům stál, bylo úplně normální jako jakékoli jiné. Abyste si nemyslela, že se bavíme o starém židovském pohřebišti, či vraždícím maniakovi z 18 století. To ne. Ani nic zvláštního v okolí. Nenašel jsem zkrátka nic, co by mi něco řeklo, nebo dalo nějaký návod. Jediné co jsem zjistil, bylo, že knihu, která se tam objevila dva dny před tím, vlastnil nějaký Edona Wurstch a že všechny věci, které mizeli, byly jen moje, nikoli mojí ženy, nebo něco po dětech. To bylo vše. A jak to celé vlastně dopadlo? Budete se divit, ale nijak záhadně či zvláštně. Policie po několika dnech chytila opravdu zloděje, který se údajně vloupal do několika domů a u kterého doma našli vše, co odcizil. Nikdy prý neřekl, proč kradl, proč měnil věci, nebo co ho k tomu vedlo.

"Takže jste se nikdy nedozvěděl proč? A Vám to nevadilo? Nechtěl jste vědět všechno?"

"Samozřejmě že ano. Dokonce jsem se snažil domluvit si s ním návštěvu a promluvit si s ním. Jenže nikdy jsem se k němu nedostal. Byl přemístěný na přísně střežené oddělení bez návštěv, protože se několikrát pokusil uprchnout a napadal ostatní vězně. Takže jak vidíte, nikdy jsem to nezjistil."

"Zvláštní, nedovedu si to představit."

"To víte, že mě to trápilo velmi dlouho, přímo jsem prahl po informacích. Ale taky zjistíte, že všechno se nám nenaservíruje na podnose a občas se s tím prostě musíme smířit."

"To předpokládám. Děkuji vám, Harolde. Budu muset pokračovat, a jestli zbyde čas, ještě se stavím, pokud už nebudete spát.

"Jako vždy byla vaše společnost velmi milá. Rovněž děkuji a přeji příjemný zbytek směny."

"Dobrou noc."

"Dobrou noc má drahá."

Když Katy zavírala dveře, viděla, jak nahmatal záložku, otevřel knihu a pokračoval ve čtení.

Trvalo ještě hodinu, než obešla všechny svoje pacienty a vrátila se na sesternu. Byla příšerně unavená, ale na kávu se chystala až po svačině, kterou plánovala až kolem druhé hodiny. Sedla si ke stolu, do sklenice si nalila vodu a dívala se chvíli z okna.

Trhla sebou, když uslyšela, jak se zabouchly dveře. Sice daleko, ale zvuky se tu nesly obdivuhodně nahlas. Z akustiky, která tu vládla, občas mrazilo. Vstala, přeběhla k poslednímu pokoji, otevřela dveře a rozhlížela se, kde se co stalo.

"Harolde, jste v pořádku?" Rychle se zeptala a popoběhla k němu, když se shrbený muž, podpíraje svůj pojízdný věšák na kapačky, loudal pomalu k posteli. Slyšela jeho namáhavé dýchání, tiché vrzání koleček a nezaměnitelný zvuk jeho pantoflí. Byly to pantofle s třásněmi až na zem a když se pohyboval a jezdil nohama po zemi, vydávaly takový ojedinělý šoupavý zvuk.

"Ale ano, samozřejmě. Omlouvám se, jen mi bouchly dveře od toalety. Asi jsem vzbudil půlku pacientů, že?" Zeptal se trochu starostlivě a bylo vidět, že má jisté obavy.

"To ne, myslím, že všichni spí."

"Ach, to je dobře," zavzdechl, když mu Katy pomáhala do postele.

"Harolde, víte, že mě máte zavolat, tak proč vstáváte sám. Můžete si ublížit."

"Není to nic, co bych sám nezvládl. Opravdu, nestrachujte se."

"Nejde o to, jestli si myslíte, že zvládnete nebo ne. Jste už starý člověk a ležíte celé dny. Je na místě a potřebné, abych u vás byla, když cokoli potřebujete. A vy to víte. Tak mi prosím slibte, že mě příště zavoláte." Zamračila se na něj a urovnávala mu pokrývku.

"Dobrá tedy, slibuju. Nerad vidím, když se na mě mračíte."

"Tak si to, prosím, pro příště zapamatujte. Dobrou noc, Herolde."

Vytratila se z pokoje a potichu za sebou zavřela dveře.

Když později opět seděla u svého stolu, přemýšlela, jestli na pana Duhertyho nebyla moc přísná. Když ale on opravdu potřebuje lidskou pomoc, velmi riskuje, když se snaží dělat všechno sám.

22. 7. 1988

"Katy, co to děláš?" Zeptala se jí její kolegyně, která právě končila směru a viděla, jak Katy svléká povlečení z lůžka. "Na to máme přece lidi."

"Já vím", řekla pomalu a s povzdechem, "ale chci to udělat já".

"No jo, chápu." Odpověděla Kim a s pocitem porozumění ještě dodala "tak příjemnou směnu, letím, ahoj."

Katy se jen lehce pousmála a dál pokračovala v převlékání postele. Ještě před chvílí na ní ležel Harold. Opět se dostavil ten zvláštní pocit. Po dlouhé době někdo, kdo jí za tu krátkou dobu přirostl k srdci.

8. 12. 1988

Kolem nemocnice bylo stále ještě rušno, když si zaměstnanci nemocnice začali střídat směny a lidé, kteří právě končili práci, ještě rychle dobíhali pro recepty a na kontroly k lékařům a neodradilo je ani počasí, které panovalo. Přes týden hustého sněžení se příliš rapidně podepsalo na celkovém rytmu města. Ale jen málokomu to opravdu vadilo. Tempo se snížilo a zářivě bílá barva sněhu dodávala lidem pocit určitého klidu. Katy přijížděla na pravidelně udržované parkoviště zaměstnanců. Halogeny jejího auta o něco více prozářili noc, a když zastavila na volném místě, nechala ještě chvíli nastartovaný motor a sledovala, jak velké vločky pomalu klesají k zemi. Bylo to její oblíbené období, vůně atmosféry Vánoc se rychle blížila a ona už začínala pomalu pociťovat ten krásný stres před svátky.

Otočila klíčem, nasadila si kapuci kabátu a vyšla ven. Rozhlížela se po lampami osvětlených lidech, autech, stromech a cítila se až étericky, jak jí takové počasí dokázalo opít. V tom se jí při přívalu nepozornosti svezla noha a Katy upadla na tvrdou zem.

Asi po hodině už seděla na sesterně v křesle u svého stolu. Nohu měla ošetřenou, zavázanou a ještě si lepila náplast na článek prstu levé ruky. Měla lehce podvrtnutý kotník, ale podle jejích slov to nebylo nic, co by jí mělo poslat domů. Když vstala, bylo jí už dobře a kulhavě, aby kotník příliš nezatěžovala, si šla nalít vodu k umyvadlu.

Po půlnoci už měla vše, co měla stihnout do té doby, hotové a nyní ji čekal ne-příliš příjemný stoh papírů na stole. Když se podívala z okna ven, viděla jak sníh stále a stále padá k zemi. Všimla si, že už to nejsou velké pomalu se snášející vločky, ale nyní jen malinké a ve větru rychle svištící do všech stran. Kolegyně před chvíli odešla na druhé oddělení a ona měla čas a prostor si vše sama v klidu připravit a udělat. Opřela se lokty o stůl a zaklínila si bradu v dlaních. Po chvíli si hlavu položila na paži a jen tak se dívala z okna do tmy a kužely lamp. Všude bylo naprosté ticho, jen občas někdo v dáli za dveřmi zakašlal, nebo zavrzala postel. Seděla, a myšlenky před chvílí rozvířené jako sníh venku se jí zklidnily a momentálně nemyslela na nic. Bylo to příjemné. Velmi příjemné...

Trhnutím otevřela oři a zvedla hlavu. Promnula si oči a otřela pravou půlku pomačkané horké tváře, na které ležela, podívala se na hodiny na stěně, které ukazovaly půl třetí v noci. Usnula. Až po delší chvíli si uvědomila kde je, kdo je, a co dělá. Dalších pár minut jí trvalo, než se postavila, protáhla se a šla si postavit vodu na kávu. Tu teď opravdu potřebovala.

Když sahala pro sklenici s kávou, zaslechla zvuk otevírajících se dveří na druhé straně chodby. Stáhla ruku a s opatrným kulháním se šla podívat, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Došla na konec chodby, kde svítila jen mírná noční světla, ale ani jedny dveře nebyly otevřené. Potichu nakoukla do pěti z nich v její blízkosti, ale všichni pacienti spali. Nakonec to pustila z hlavy a odešla zpět připravit si kávu.

Seděla, kávu na půl vypitou a psala zrovna do složky jednoho nově přijatého pacienta. V tom opět uslyšela, jak se otevírají dveře. Věděla, že kolegyně přijde až za necelou hodinu, ale přeci jen si mohla pro něco zaskočit. Příliš nad tím nepřemýšlela a psala dál.

Po dalších deseti minutách, jakmile odložila hotovou kartu na hromadu již vyřízených věcí, proletěl jejím tělem zvláštní závan, když uslyšela, jak se otevírají dveře pokoje 310. To věděla, protože to byly jediné dveře, které nepříjemně nahlas vrzali. Poté ticho. A jak se už už nakláněla pro další kartu tak to uslyšela. Po tak dlouhé době, ale v paměti jí to uvízlo, jako skoro nic před tím, aniž by věděla proč. Šoupavý zvuk od pantoflí s třásněmi Herolda Dohertyho. Okamžitě se zvedla, na kotník si v tu chvíli nevzpomněla, ale při druhém kroku sykavě zaklela a rychle do kořán rozevřela před tím polopřivřené dveře. Katy stála s rukou na klice, dýchala pomalu, ale už uvolněně.

Malinko se jí zvedly koutky a pokleslo obočí, když se s upřímnou vlídností usmála na slabě osvětlenou, úplně opuštěnou chodbu.