CAMPO SANT‘ ANGELO

Campo Sant' Angelo

21. 8. 2012.

Steve začal to ráno, stejně jako každý den. Už tomu bylo pár dní, kdy každý z nich začínal stejně. Cigareta, šálek kávy, bez snídaně, sednul si na židli k oknu, odtáhl závěs na délku dlaně a čekal. Byla to už nějaká doba a dny mu splývaly dohromady. Ale on čekal, protože věděl, přinejhorším alespoň doufal, že se to konečně stane. Bylo to k nevydržení. Ale Steve měl trpělivost. Velkou trpělivost. Pod ním na ulici bylo plno lidí a v klasickém denním ruchu pobíhali jako mravenci. Jejich problémy ho naprosto nezajímaly. Byly tak fádní věcí, nad kterou se nedá ani mávnout rukou. Pro něj to bylo prostě nic. Prostá ubohost. Byl soustředěný jen na jednu věc.

V malé, tmavé místnosti, kde bylo pouze jedno okno, postel, malý stolek a čtyři špinavé oprýskané stěny se vznášel pach zatuchliny a záchvěv čerstvého vzduchu se tu prakticky neobjevoval. Steve byl svým vzezřením obyčejný chlap. Byl vysoký, poměrně urostlý, hezké tmavé krátce střižené vlasy, čistá bílá košile, kalhoty pod kolena a sportovní žabky. Až na to, že tak obyčejný nebyl. Měl hodně peněz. Otec byl obchodník a svého jediného syna odmala rozmazloval. Po škole otci oznámil, že chce vyrazit do Evropy a že tam nějakou dobu pobude. Benátky byly jeho čtvrtou další zastávkou. Nebyl si tak úplně jistý, jestli dělá dobře, že čeká takovou dobu, ale věděl, že by si to později vyčítal.

Zapálil si další cigaretu. Od doby kdy se probudil, uteklo asi půl hodiny. V zajetém stereotypu se vyžíval. Cítil uspokojující pocit, když po celý den dělal ty stejné věci v tu stejnou dobu. Tak to muselo být. Zvednul se ze židle, cigaretu dal do pusy, sebral ze stolku klíče a zavřel za sebou domovní dveře. Dával si veliký pozor na to, aby byl v domě co nejméně viděn. A jelikož bylo ráno, byla velká pravděpodobnost, že zde bude co nejméně lidí. Seběhl po schodech, vyšel na ulici a hned zabočil za roh. Když dorazil k mostku na začátku ulice Calle Frezzeria, všiml si něčeho, co mu vrazilo srdce až do krku. Zahlédl opět ty křiklavě červené dlouhé šaty, které v mírném větru se vzrušující lehkostí povlávaly.  Věděl přesně, co má dělat a byl si téměř stoprocentně jistý, co přijde. Čekal tak dlouhou dobu.

S rychlostí doběhl ke dveřím, které se za ním před pár minutami zavřely. Otřel si zpocené čelo do rukávu košile, snažil se zkrotit zrychlený dech a čekal. Tuto situaci už několikrát zažil. Bylo to snad nejlepší na celé věci. To nádherné drásající rozrušené čekání a představa co se bude dít. S profesionální přesností dokázal odhadnout rychlost chůze a čas, kdy osoba projde daným bodem. V genialitě je síla a v síle se skrývá osobní tajemství.

Zbývala asi půl minuta, když se z rohu, který upřeně pozoroval, vynořil závoj červené látky. Byl připraven. Žena měla na hlavě velký slaměný klobouk, černé brýle a kožené řemínkové boty, které sahaly do půli lýtek. Během nepatrného okamžiku vyrazil, uchopil ji za pas a druhou rukou jí zakryl pusu. Pravou patou rozrazil dveře a svíjící se ženu táhl za sebou. Pod jeho silou byla úplně bezmocná. Tlumený křik nebyl slyšet, protože přesně věděl, jak ženu umlčet. Jeho velké ruce svíraly obličej bez jediné skulinky. Táhl ji po schodech nahoru do prvního patra. Nohama jí zaklínil její nohy, rukou, kterou měl v jejím pase, vytáhl klíče, bez zaváhání odemkl dveře a ženu vtáhl dovnitř. Rychle rukou šátral po kufru, kde nahmatal již předem připravený mokrý kapesník. Ten ji ve chvilkovém okamžiku šíleného křiku přidržel na tváři a žena během půl minuty povolila a v jeho sevření se sesula mírně k zemi.

Do zamlženého šera otevřela žena oči. Celé tělo měla bolavé, oči zalité slzami ji pálily. Několikrát rychle za sebou mrkla a snažila se zaostřit. Když si chtěla oddělat vlasy z tváře, zjistila, že nemůže pohnout rukou. Zkusila druhou, potom nohy a došlo jí, že se nemůže hnout. Nemůže ani pořádně dýchat. Přes pusu měla pevně zavázaný šátek, který ji znemožňoval vydat jakýkoli zvuk. Když se po chvilce svíjení přestala hýbat, začala si pomalu vzpomínat na to, co se stalo. Muž, stín, schody, dveře ... dál nic. Strach ji upíral možnost racionálně myslet. Přemýšlela kde je, co se to děje a co má dělat. V tom se v koutu místnosti něco pohnulo a jí projela tělem agonická úzkost a strach, jaký v životě nezažila.

"Grace." Uslyšela tichý šepot a krev se jí zastavila. S hrůzou jen ležela a nebyla schopna cokoli dělat. Ani se pokusit křičet.

"Miluju tě Grace." Ozval se po malé chvilce znovu ten hlas.

"Miluju tě. Proč si mi utekla? Proč Grace?" Ze stínu se vynořila tmavá velká postava a ona jen s němým výkřikem sledovala, jak se muž přibližuje.

"Konečně jsem tě našel. Našel jsem tě Grace. Teď už jsi jen moje." V pruhu matného světla se objevil mužův obličej. Pohledný mužský obličej s výrazem naprostého šílenství.

Byl to právě ten výraz, který ji donutil pokusit se osvobodit. Znova sebou začala házet a snažila se vyprostit z provazů, které ji držely na posteli.

"Grace. Jak jsi mi ublížila, lásko. Strašně moc jsi mi ublížila." Pokusila se vydat ten nejhlasitější zvuk, kterého byla schopná. S vytřeštěnýma očima sledovala, jak se k ní muž naklání a jednu ruku přibližuje k jejímu obličeji.

"Jsi tak krásná. Tak krásná Grace." Muž ji pohladil po hebké opálené tváři a opět nebyla schopna se pohnout. Jen na něj hleděla. Dívala se mu přímo do očí a on se díval na ni. Na velkých rtech se mu objevil úsměv.

"Musel jsem to udělat. Musel jsem tě svázat Grace. Je to pro tvé bezpečí. Tak moc tě miluji." Stále ji hladil a do rukou bral pramínky jejích vlasů.

Dlouhými silnými prsty jí sevřel hrdlo a políbil. Žena sebou začala házet. Celou váhou těla na ni lehnul a rukama přidržoval hlavu. Líbal ji všude. Líbal ji jako by ji neviděl už kolik let a šíleně mu chyběla. Líbal ji vášnivě.

"Och, Grace." Opět jí sevřel hrdlo a ze zadní kapsy kalhot vytáhl kapesní nůž.

"Jestli začneš křičet," a rukou s nožem naznačil gesto. Druhou rukou ji pomalu sundal šátek, který měla přes pusu. Žena dýchala rychle. Velice rychle a to ho vzrušovalo. Vlastně ho vzrušovala celá situace. Věděl, že ji našel. Věděl, že je pánem situace. Věděl, že může cokoli, a věděl, že ji miluje.

"Chci být v tobě Grace. Chci být v tobě jako vždycky před tím. Jsi krásná."

Zavřela oči a pod bradou cítila ostří nože, které se jí tak tak zarývalo do kůže. Věděla, co teď přijde, ale nevěděla, co bude potom. Věděla, že nemá momentálně žádnou šanci. Jen tiše přijmout to co se děje. Z výrazu muže poznala, že nebude váhat ji zabít. Byl šílený. Musela se podvolit.

Cítil obrovský uspokojující pocit. Seděl v rohu na zemi a poslouchal, jak těžce tlumeně oddechuje do šátku, který ji ihned po té znovu nasadil. Byl šťastný. Šťastný jako už dlouho nebyl. V hlavě měl jen její krásné tělo a oči. Ty nádherné oči, které měla jenom ona. Seděl a poslouchal. Po delší chvíli žena opět škubla rukama.

"Nech toho, Grace. Jsi jen moje. Zabiju toho hajzla a zabiju i tebe pokud mi neřekneš, že mě miluješ."

22. 8. 2012

Na náměstí Campo Sant' Angelo bylo opět rušno. Paprsky slunce dopadaly na západní stranu řadových domů. Lidé pospíchali do práce, nebo si jen tak, pomalým krokem vychutnávali čerstvý ranní mořský vzduch. Na temnou podlahu v zašlé místnosti svítil malý pruh světla. Roztrhané červené šaty měly ve stínu temně rudou barvu. Bezvládné tělo mladé ženy leželo roztažené na posteli. Jedna ruka jí visela z postele na zem a v její blízkosti ležela vysypaná kabelka a před ní roztržená vizitka se jménem - Sofia Rosso.