SIGMUND FREUD PARK

Sigmund Freud Park

Bylo pochmurné sobotní dopoledne. Mraky měli tak ošklivě šedivou modř jakoby mělo začít každým okamžikem pršet. To mi nevadilo. Miluji bouřky a miluji, když zmoknu. Jsem romantik. A právě déšť a jeho vůně je jedna z mála z tolik osvobozujících věcí. Vlastně by bylo fajn, říkal jsem si, kdyby začalo pršet ihned.

Zřídka kdy se stalo, že jsem neměl již dávno naplánovaný víkend. Byl jsem právě ten typ člověka, který si rád věci plánuje. Vlastně pořád a všechno. Kdysi jsem zaslechl myšlenku - žij okamžikem jako by byl tvůj poslední a právě těchto pár slov jsem pořád striktně dodržoval. Ovšem po svém. A v tom je ten podstatný rozdíl. Po svém.

Bylo mi tak nějak jedno, jestli budu mít práci, kterou doopravdy mám, nebo jestli mám na kontě tisíce. Prostě mi to bylo jedno. Odjakživa jsem preferoval chvíli okamžiku. Za toto jsem byl několikrát osočen. Okamžik. Prchavý, avšak tak důležitý moment. Každý to zná. Na dnešní večer byl pouze jediný plán.

Když se procházím ulicemi města jen tak, vlastně to nikdy není jen tak. I když spěchám do práce, jdu nakupovat, prostě ať už dělám cokoliv, vždycky myslím na to, kde jsem a co dělám. Těch lidí okolo. Jako v mraveništi. Neuvěřitelné množství lidí. Všude. Přeplněné ulice. Je to k zbláznění. Nejednou se přistihnu, jak všechny kolem sebe proklínám a jediné co mi zvedne na ulici náladu je hezká ženská. Pro ženy jsem měl vždycky určitou slabost.

Žil jsem v podvědomí mých kamarádů a přátel jako sukničkách. Prostě děvkař, řekli by. Podle mě rozhodně ne. Člověk si musí najít nějakou hranici, aby věděl, kde, nebo co asi je. Ale co na tom. Ženy jsou ženy.

Některé jsou nedobytné, jiné naopak tak snadno přístupné, jakoby stačilo jen lusknout a hned se před vámi ohýbá a čeká a touží. Nejen ženy, ale i muži. Všichni jsme osobnost sama o sobě. Je to taková hříčka, hlavolam, rébus, na který musím přijít, abych získal, to co chci.

Stačí pár pohledů. Všímat si rukou, gest, mimiky, toho co říká, jak to říká. Je to nesnesitelně fascinující, až se občas přistihnu u toho, jak mě to naplňuje. Proto to mám rád. Mohl by se mi někdo divit?

Takto jsem si přemýšlel a těšil se na další večer, když mi zazvonil mobil a já v lehké obavě četl, že schůzka, kterou jsme měli naplánovanou na pondělí, se ruší. Práce. Zase ta práce. Sakra.

I přesto, že nemám rád lidi a vyhýbám se společnosti, jak jen to jde, procházel jsem parkem a mířil na své místo. Jen překonat ty pohledy všech těch idiotů, kteří na mě pořád hledí a soudí. Našel jsem si jeden koutek, kam se chodím uklidňovat a tvořil. Píšu sloupky, články, povídky a snad se dočkám vydání mé první knihy.

Jsem spisovatel. Nebo bych jím chtěl jednou být. Možná budu dobrý, kdo ví. Jsem citlivý, paranoidní, polo narušený člověk s nebetyčnou představivostí a právě toto dává mé práci jedinečnou osobnostní jiskru. Jak říká mnoho lidí. Ano mám už hrstku obdivovatelů a fanoušků. Ale to je málo.

Chci být dobrý. Úspěšný. Ne pro prachy, kašlu na peníze, ale pro slávu, pro mé jméno a proto, abych dal lidem něco, co neznají, co je vytrhne ze stereotypu a začnou už konečně žít.

Vždycky, vždycky když se nad tím zamyslím, se strašně naštvu. Ale to je život. To prostě musím nechat být.

Bylo to právě v sobotu, kdy jsem seděl dopoledne v parku v obleku ze včerejší firemní rádoby párty, snažil jsem se probrat, vzpomenout a hlavu jsem měl jako obvykle plnou naprosto nepotřebných myšlenek. Potřeboval jsem vydechnout. Někde, daleko ode všech. Ale takové místo není. Nebo alespoň já ho neznám.

Všude jsou lidi. Jsou jako hmyz. Otravní a lační. Lpí na tom, aby mi působili co nejvíce nepříjemností. A já pak musím procházet očistnými procedurami a navštěvovat psychiatra, abych se z toho úplně nesesypal.

Nevím, proč jsem byl tak nervózní, vždyť to měla být jen další obyčejná schůzka s neznámou, kterýma jsem si prošel už několikrát. Jenže tentokrát to bylo prostě jinak. Internetové seznamování je zlo. Ale ten, který se uchýlí k takovému potupnému způsobu seznamování, tomu už asi propadne.

Pro nás asociální typy je těžké si někoho najít v reálném životě. Nezúčastňujeme se společenských akcí, nebavíme se, pokud to není nutně nevyhnutelné, ve větších debatních kruzích, které se vytvoří během pár sekund třeba v práci, v hospodě, na ulici. Prostě to neděláme. Je nám nejlépe doma, kde jsme sami, v hospodě v boxu, do kterého nejde vidět. Prostě v koutech, samotní.

Proto jsem začal věřit tomu, že je to snad jediný možný způsob, jak si najít partnerku.

I přesto, že se setkávám a spím se spoustou žen a pohybuju se v této společenské úrovní poněkud snadno. Už několik měsíců toužím být opět jen se svojí přítelkyní, která mi tolik chybí, a proto trpím tím vším. Tyto pochybné schůzky jsou jen z jediného důvodu. Vytipovat, pozvat, seznámit, zjistit, proklepnou. Najít.

Zatím jsem to štěstí neměl, a proto to vždycky skončilo stejně. Prostě jsme se spolu vyspali a na druhý den jsem už o ní neslyšel, i přesto že pár z nich mi psalo. Ale já nemám zájem. Nikdy jsem neměl zájem spát s nimi vícekrát. Je to nuda. Rutina. A taky, že má touha po poznání cizího ženského těla je opravdu velká.

Samozřejmě, že každý druhý muž by za to byl rád, když se mu žena ozve. Ale já jsem egocentrický narcis, který ženy přitahuje jako magnet. Nevím, čím to je. Takže cesta k úspěchu je pokaždé více než snadná.

K dalšímu procitnutí z mého fantazírování mě probudily obrovské kapky jarního deště, těžce dopadající na zem. Přesednul jsem si pod altán a sledoval, jak nádherné kapky boří hliněnou cestu. Do šumu přicházejícího deště mi opět zazvonil telefon. Lukas.

"Kde jsi?" Ozval se velmi ztěžka. Včerejší noc mu dala asi stejně zabrat jako mě. Ovšem já měl tu výhodu, že znám svoji hladinu. Kdežto Lukas je liga.

"Čistím hlavu." Odpověděl jsem lehce zastřeným hlasem, jako bych promluvil po několika dnech.

"Můžu dojít?" Zeptal se divným tónem. Jako bych mu někdy řekl ne.

"Ne, vole."

"Pff." Ozvalo se jeho tak známé gesto a po té už jen pípání.

Vždycky věděl kde mě najít. Nebylo to tak těžké, jelikož se známe už kolik let. Pracoval ve stejné zpravodajské firmě jako já. Před půl rokem dostal nabídku a byl by fakt blbej, kdyby ji nepřijal. I tak byl včera pozván, protože za roky jeho působení si udělal spoustu dobrých přátel.

V tomto byl můj krásný opak. Uměl komunikovat s lidmi jako nikdo. I přesto jak byl oblíbený a takměř dokonalý, byl to můj jediný opravdový přítel. Každý den. Prostě Lukas, můj brácha. Brácha, kterého jsem nikdy neměl. Jsem jedináček. Proto pro mě tolik znamená.

Ještě pár chvil jsem sledoval už mokrou cestu a vdechoval ten deštivý vzduch, který léčil, když Lukas dorazil. Rovněž v obleku. Jak nečekané.

"Jak jsi dopadl?" Vypálil jsem, ještě než se posadil.

"Že se ptáš"

Měli jsme spoustu společných věcí. A toto byla jedna z nich. Vždy jsme dosáhly toho, čeho jsme chtěli. Ženy jsou na nás prostě krátké. Máme navrch.

"A ty? Že jsi pořád ve včerejším." Ani se nepodíval a vytahoval si cigaretu. Duhou mi podal.

"No, každopádně si můžu odškrtnout další metu." Zapalujíc si cigaretu.

"Ohó. Takže se ti to povedlo?" Už s mírným úsměvem a poněkud závistivým tónem.

"Kamaráde." Taktéž s drobným úsměvem.

"No, nebudu to z tebe tahat."

"Pamatuješ si na tu její přítelkyni, co spolu věčně postávaly?

"Děláš si prdel?" Teď už s naprosto užaslým velkým úsměvem.

"Ta vysoká brunetka s těma kravskýma podpatkama?"

Jen jsem se křivě usmál, když jsem viděl jeho výraz a vyfoukl kouř.

"No ty vole. Takže obě?"

Opět jsem se jen usmál.

Krásnou věci, které si oba ceníme, je ta, že občas není třeba zbytečných slov. Funguje to jako telepatie. Častokrát tímto způsobem rozehráváme celovečerní hry, u kterých se jak dva malí kluci bavíme.

"Abych pravdu řekl, byl to docela masakr. Takové dvě pumy nepotkáš jen tak."

"Ta druhá. Není to manželka toho ředitelova partnera?" Zeptal se v krátkém zamyšlení.

"Myslím, že jo, ale rozhodně jsem se jí neptal"

"Slečno," napodobil rádoby můj hlas, "nejste náhodou panička toho zazobance?"

"Jo, to by jí vyrajcovalo." Zasmál jsem se.

Ještě pár minut jsme oba v mírném draku vzpomínaly na zážitky včerejší noci. Samozřejmě bodujeme. Když jsme po chvíli ticha kouřily druhou cigaretu, zeptal se Lukas už vážně.

"A jak to vypadá dneska?" Věděl dobře, na co přesně se ptá, i já jsem to věděl, protože toto téma už jsme několikrát nadhodily.

"Nevím" Dostal jsem ze sebe tiše.

Podíval se na mě.

"Že by velký Matt dostal trému?" Bez výrazu. Věděl jsem jak to myslí.

"Nevím, přemýšlím nad tím už týden."

"Neboj, brácho. Když nic, tak nic. O nic nejde." Mám ho rád.

"To vím." Opovím po krátké odmlce. "Můžeme dát odpoledne kafé?"

"Asi jo. Měl bych dodělat ten článek, ale to můžu večer. Teď mi stejně hlava nefunguje."

"Ok. V pět?"

"Budu tam," řekl, když se s námahou postavil a plácl mě po rameni. "Pojedu domů, dát si sprchu."

S oboustranným letmým mávnutím odešel.

Když má někdo pocit, že ho nic nemůže překvapit, je poněkud zaskočující, když neví co teď. Už jsem seděl po teplé sprše na gauči v ručníku, před sebou počítač a projížděl rozepsané příspěvky. Celý den jsem musel myslet na to, co bude večer. Již tři týdny jsem si psal s krásnou ženskou na seznamce. Musím říct, krásnou, protože na těch pár fotkách, které tam měla, byla opravdu krásná.

Ale vlastní zkušenost mi radila, abych se držel trošku zpátky a nenechal podlehnout těm pocitům, co mě vždycky hrnou v takovýchto situacích dopředu.

Vždycky si říkám ´jen se blbče´ nezamiluj. Jde docela lehce rozlišit, kdy jde o ženu, od které se něco čeká, a kdy jde opět zase jen o sex. Pokaždé jsou to krásné ženy.

Jenže tento objev byl jiný. A nedokázal jsem přijít na to, proč. A to mě dostávalo do nervozity, kterou upřímně nesnáším.

Vždycky jsem suverén. Těžký suverén, který si s ženskýma hraje a má je přečtené do puntíku. Ale toto byl oříšek. Oříšek, který jsem zatím nedokázal rozbít. Když k tomu připočtu i to, že pokud jde o vztah a o ženu, kterou miluji, jsem velký citlivka, byla to otřesná záležitost. Ta nervozita byla nesnesitelná. A proto jsem musel pořád něco dělat. Nemyslet na to.

Několik emailů, několik reklam, několik otravných zpráv. Když jsem protřídil a smazal nepotřebné, otevřel jsem hned první, nejnovější zprávu, a unaveně odklikl ´smazat´. Ne, opravdu se nechci znovu sejít. Děkuji pěkně, krávo. Dralo se mi v myšlenkách.

Jsem galantní, slušný člověk, a pokud to jde, chovám se ke všem ženám jako opravdový gentleman. Možná to je základ mé úspěšnosti.

Abych se rozptýlil, začal jsem krájet zeleninu na salát se sýrem, jako lehký oběd. Po včerejšku bych do sebe nic většího nedostal.

Když zazvonil domovní zvonek, sjel mi s obdivuhodnou přesností nůž po prstu a v okamžiku bylo všude plno krve.

"Malý moment, prosím" Zakřičel jsem hledaje ubrousek. Ovázal jsem si prst do papíru a šel otevřít.

"Dobrý den, pan Matthias Moore?" Zeptal se s přátelským tónem muž u dveří.

"Ano. Přejete si?" Vyhrkl jsem rychleji, než jsem chtěl. Neurvalost, pomyslel jsem si. Krev proudila nezastavitelnou dravostí a začala kapat přes promoklý ubrousek. "Promiňte, počkáte chvilku? Pojďte dál."

"Samozřejmě, děkuji." Muž vešel dovnitř, zavřel dveře a s lehce nadšeným výrazem se rozhlédl. "Máte velice hezký byt. Ale řekl bych, že pro člověka vaší kapacity, příliš stísněný." Konstatoval a pomalu se procházel po vstupní velké místnosti.

Podíval jsem se na něj, prst už dobře ovázaný v několika náplastích, s překvapeným, znepokojujícím pohledem.

"Promiňte, jaká to nezdvořilost. Ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Randall." Vytřeštil jsem oči. Je to žert, nebo si ze mě někdo dělá dobrý den? Známí nakladatelé se obvykle neprochází po poškrábaných parketách v něčích bytech.

"Randall, pan Thompson Randall?" Zeptal jsem se nevěřícně, podávaje mu zdravou ruku.

"Ano, pane. Osobně."

"Eh, promiňte. Teď nevím. A co přesně." Připadal jsem si jak úplný debil, nemoha se dopátrat těch správných slov.

Jen se mile pousmál. "Posadíme se?"

"Ano, samozřejmě, prosím." Pohnutím rukou jsem ukázal na pohovku. Ještě že jsem včera uklidil celý byt, pomyslel jsem si. Do prdele, to by byla ostuda. "Mohu vám něco nabídnout? Kávu, vodu, džus?"

"Kávu, budete-li tak hodný" A rychle jsem se přesunul ke kávovaru na kuchyňské lince. "Pokud Vás nezdržuji, myslím, že máme spolu o čem mluvit" Projela mnou nová vlna paniky. O čem jsi muž jeho postavení, může se mnou chtít povídat.

"Drahý pane Moore. Jistě víte, že nemám zrovna v náplni práce chodit po návštěvách a mluvit s lidmi hned takto osobně." Velice jsem znejistěl a snažil se nevysypat celý obsah sáčku s kávou na zem. Měl jsem pocit, že by nebylo dobré ho přerušovat i pouhým přitakáním, proto jsem raději mlčel a soustředil se na přípravu kávy.

"Je vám myslím dobře známo, kdo jsem a co dělám. Rád bych s vámi. Promiňte. Musím vyřídit tento hovor." Řekl, když mu zazvonil telefon. Měl jsem alespoň čas připravit drobné občerstvení a vzápětí jsem na velkém tácu nesl dvě kávy, skleničky s vodou a balíček sušenek.

Chvíli jsem netrpělivě urovnával věci na konferenční stolek před pohovkou, mnul si ruce a netrpělivě poslouchal jeho věcný tón s volajícím. Když hovor ukončil, zaklapl telefon, uložil jej se symetrickou přesností na stůl, podíval se na mě a opět se usmál. To mě značně znervózňovalo.

"Tak tedy, pane Moore. Jak už jsem říkal. Náplní mé práce není zrovna obcházka bytů. Ale abych uvedl vše na správnou míru a vysvětlil Vám, proč vás v sobotu odpoledne obtěžuji."

Jen jsem nesrozumitelně zamumlal něco v tom smyslu, v žádném případě neobtěžujete.

"Jste výborný sloupkař a vaše články jsou stále a stále populárnější."

Opět jsem něco zamručel.

"Váš přítel, tedy předpokládám, že je to Váš přítel," opět se zářivě usmál, "jistý pan Lucas Graff, mi před dvěma týdny poslal polovinu vaší knihy."

Sakra. Sakra. Do prdele. Cože? Zabiju ho. Cože? Nastal neuvěřitelný výbuch v hlavě. Neříkal jsem nic.

"Abych byl upřímný, ukázky prací, i celé knihy mi chodí denně. Nicméně, po jeho velmi poutavém a zajímavém emailu, jsem knihu otevřel a mám-li být opravdu upřímný, začetl jsem se. A velice rád bych vám nabídl, pokud bude i druhá půlka tak oslnivá jako první...

"Kde jsi?" Urval jsem se na celou kavárnu a rychle pátral očima po místnosti. Ani nevím, jestli jsem měl vztek, nebo jsem ho chtěl umačkat radostí. Asi obojí.

"Co se děje?" Vyhlédla hlava toho křiváka zpoza pár mužů na baru.

"Co si myslíš, že děláš, sakra?" Už trošku klidněji, ale přesto rázně jsem na něj zpustil. "Kdybych to chtěl sám, tak si to dokážu zařídit. Nemusíš mi za zády rozesílat moje spisy."

"O co jde? Vůbec netuším, o čem mluvíš." Podle jeho výrazu jsem poznal, že ten blbec, opravdu netuší, co myslím.

"Před hodinou se u mě v bytě, u mě v bytě, zastavil Thompson Randall." Než jsem stačil říct cokoli dalšího, objevil se na jeho obličeji velice bojácný, avšak nic netušící mírný radostný úsměv.

"A?" Zeptal se rychle.

"Co a?" Odsekl jsem naštvaně. "Do prdele, jaký a? Neměl jsi na to vůbec žádný právo."

"Víš moc dobře, že ty sám, by jsi neměl odvahu to někomu kdy dát přečíst"

"Tobě jsem to poslal. A už vím, že to byla chyba" Samozřejmě jsem byl momentálně nejšťastnějším mužem na planetě, ale jen tak mu to přece nedaruju.

"No tak" Stáhl obočí do linky a díval se na mě s dychtivým očekáváním.

Ok, řekl jsem si. Naštvání stranou. Na jednu stranu měl Lukas pravdu. Sám bych to asi nikdy neudělal, protože jsem nevěděl, jak moc kvalitní můj text doopravdy je.

"Vydá ji!" Už s rozzářeným obličejem jsem vyhrkl tuto novou, neskutečnou, šílenou informaci.

"Neee, ty vole." Smál se Lukas jako bláznivý a hned už mě objímal. "Děláš si prdel? Tak to je něco. On přišel za tebou osobně?" Ve směsici pocitů se zeptal, jak kdyby to byla ta nejvýjimečnější věc na světě.

"Víš, jak mě to zaskočilo? Vůbec jsem nevěděl, co po mě chce, byl jsem nervózní jak kráva. Thompson Randall u mě v bytě a vydá mojí knihu." Zasmál jsem se teď už i já.

"Ello, panáky. A rychle" Naklonil se Lukas k naší společné kamarádce.

Po půl hodině, když mě objal a potřásl mi rukou snad celý podnik, většina to byly vesměs naši kamarádi, přátelé a známí, chodili jsme do této kavárny už nějaký rok, jsme seděli oba s Ellou na baru a před sebou měli asi čtvrtou skleničku té nejdražší skotské.

"Tak jedem" Lukas zvedl skleničku, aby si přiťukl. "Na budoucího světoznámého, úspěšného spisovatele. Pana Matthiase Moora." Pronesl už po několikáté. Ale byl jsem mu vděčný. Vlastně za všechno. Nejen za to, že tak zrádně, za zády udělal tak velký krok, ale i za to, že prostě existoval. Byl tu pořád. Dalo by se říci, že kniha byla z velké části právě o něm. To on však nevěděl.

Ella byla pohledná rusovláska. Těšila se obrovské oblibě mužů, ale bylo těžké si k ní najít cestu. Byla to jedna z mých dlouholetých kamarádek a nejúžasnější žena, kterou jsem doposud poznal. Ovšem k cizím byla, asi stejně jako já, netečná. Dávala si dobrý pozor, s kým se baví a jen tak se nenechala oblbnout. Byla to silná ženská. A já ji celý život obdivoval.

Byla to taková moje platonická, nekončící láska. Ale ve skutečnosti spíše více jako sestra. Byla prostě úžasná.

Lukas pro ni měl, jako asi každý chlap, velkou slabost. Po několika nepříjemných incidentech i on pochopil, že bude lepší, když se bude držet stranou a netlačit zbytečně na pilu a o něco se pokoušet.

Když nalévala asi sedmou skleničku, ohlédl jsem se a srdce mi spadlo až do kalhot. Na béžové stěně vysely staré velké dřevěné hodiny.

"Ale ne." Zaúpěl jsem nahlas. "Do hajzlu, to snad ne"

"Co se děje" Zeptala se usměvavá Ella a Lukas obrátil jen hlavu na stranu.

"Je půl sedmé. Za půl hodiny mám tu schůzku" opověděl jsem tišším tónem. "Musím domů, osprchovat se, obléct se, upravit se" Začal jsem stresovat.

Náhlý pohled na hodiny mi připomněl, na co jsem na pár hodin úplně zapomněl a najednou to tu bylo všechno zpátky. Obrovská nervozita. Teď snad silnější než před tím. Jako bych měl jít mezi tisíce lidí, svléknout se do naha, a začít tancovat.

"Pane Bože, sakra, do prdele," letělo ze mě neuvěřitelnou rychlostí.

"Jen klid, nikam nemusíš, jsi krásný i teď. Oháklej jseš taky pěkně, tak co." Snažila se mě trošku uchlácholit Ella a rukou mi přejela po vlasech a rozházela je. "Tak je to lepší. Jsi tak víc roztomilej." Zasmála se.

"Neboj, kamaráde. Jsi třída. Vím, o co jde, ale to se zvládne. A kdyby ne, zavolej a jsem tam." Nahodil Lukas šibalský pohled.

"Nemůžu tam takto jít. Vypil jsem moc skotské." Vyděsil jsem se, když jsem přepočítal, kolik že to panáku stojí vedle mě.

"Člověk tvého kalibru zvládne přece mnohem více." Řekla úsměvným tónem Ella.

"No samozřejmě." Přitakal jí Lukas. "Neboj. Dopadne to tak, jak to má dopadnout."

Dobrých patnáct minut jsem ještě posedával v kavárně s Ellou a Lukasem, než jsem se konečně, celý nervózní, sebral a s přáním úspěchu a dodání kuráže odešel. Bylo za deset minut sedm hodin. Věděl jsem, že dorazím pozdě.

Na rohu Herthergasse, se zdviženou rukou, jsem se neuvěřitelně dlouhých pět minut snažil zastavit taxi. Upřímně nesnáším nedochvilnost. Jsem typ člověka, který přichází raději o deset minut dříve než později, i když většinou musí čekat. Co na tom. Ovšem nyní jsem věděl, že jedu pozdě. Bylo mi z toho zle. Měl jsem stažený žaludek a v hlavě naprosté prázdno.

Bylo s podivem, co se mnou taková schůzka dokáže udělat. Ano, jak říkal Lukas, velký Matthias Moore je opravdu překvapivě nervózní. Z ženy. Z ženy, kterou za pár minut uvidí.

Když jsem nasedl a oznámil cíl cesty, už se stmívalo. To bylo v pořádku. Mám rád tmu. Většina lidí spěchá domů a mě tím dávají prostor k uvolnění.

Už dávno jsem se vzdal rozčilování nad tím, když někam spěchám, je doprava v městě proti mně. O víkendových večerech se město zaplní návštěvníky, rodinkami s dětmi, zamilovanými páry a partami věkově rozdílných lidí. Prostě lidmi, kteří chtějí, stejně jako já, po týdenní dřině vypnout.

V ulici Operngasse zdržení na dalších pět minut, kvůli nehodě.

Po delší době, která mi připadala jako celá věčnost, zastavil řidič konečně na Rooseveltplazu.

Přeběhl jsem cestu a před již setmělým parkem jsem se zastavil. Srdce mi bilo, jak jsem v životě nezažil. Přejel jsem si rukou vlasy, upravil límeček na košili a saku, porovnal kalhoty a pomalu jsem vyšel kol temných stromů, z ulice osvícených lampami. Neustále jsem se rozhlížel po všech ženách, které jsem na tom krátkém úseku cesty viděl. Hledal jsem zlatavě hnědé, divoce vlnaté vlasy.

Když jsem došel na roh, kde jsme se měli setkat, několikrát jsem se otočil a stále rychle těkal očima všude okolo. Nebyla tam. Bylo sedm hodin a devatenáct minut. Devatenáct minut zpoždění. Samozřejmě. ´Co sis myslel ty blbče, že na tebe bude skoro půl hodiny čekat?´

A všechno, téměř okamžitě spadlo. Celý týden jemné nervozity a jeden den citového pekla. Všechno bylo pryč. Odevzdaně jsem se posadil na lavičku mezi dvě lampy. Hlavu jsem zabořil do dlaní a mozek jako by nestíhal třídit roj myšlenek. Bylo jich tolik.

Co se to vlastně stalo. Slíbil jsem, že dorazím a tak jsem neudělal. Vlastně udělal, ale pozdě. Všechno jsem posral.

O deset minut později, jsem vyndal ze saka krabičku cigaret, podíval se na ni a hodnou chvíli mi trvalo, než jsem jednu cigaretu vytáhl a dal si jí do koutku úst. V zásadě jsem se snažil vyhovět přáním žen, které neměly rády zápach cigaretového kouře a jelikož jsem nevěděl, jak to bude dnes, poslední cigaretu jsem si dal po té, co jsem se dozvěděl, že sen s mojí knihou se stává skutečností.

Když jsem rukou pátral po zapalovači v kapse u kalhot, zastavil asi dvanáct metrů přede mnou žlutý taxík. Hledaje stále zapalovač, sledoval jsem se zájmem to auto a z něho žádné vystupující lidi. Když se zadní dveře otevřely, vypadla mi cigareta z pusy. Bylo sedm hodin a třicet pět minut.

Pod září uličních světel se vynořila záplava těch nedbale rozházených, zlatých, hustých vlasů. Srdce se mi zastavilo úplně. Přestal jsem dýchat a s výrazem ´nemohu tomu uvěřit´ sledoval, jak žena vystupuje z auta. Taxi odjelo a ona stála v jednoduchých, úplých, červených šatech na chodníku a poněkud s bázlivým pohledem se rozhlížela.

Kde je ten svérázný, nebojácný, sebevědomý Matt? Díval jsem se na ni, jako by kolem sebe měla zvláštní, oslnivou auru a nebyl jsem schopen se pohnout. Byla jednoduše překrásná.

Po pár sekundách si všimla mého intenzivního pohledu, s překvapením se lehce usmála a pomalu vyrazila ke mně. Ostýchavě jsem se postavil a rovněž pomalým krokem mířil jejím směrem.

Na nočním stolku zapípal budík dvanáct hodin - půlnoc. Drahnou dobu jsem ležel na posteli, díval se do stropu a přemýšlel. Za tak krátkou dobu se toho stalo neuvěřitelně mnoho. Bylo poměrně náročné se v tom vyznat, utřídit.

Neklidně jsem těkal očima po temných stěnách pokoje a snažil se vzpamatovat a začít racionálně uvažovat. Výjimečná Lisa, pomyslel jsem si pokaždé, když jsem na ni pohlédl. V životě jsem nepotkal takovou osobu. Celý večer, od chvíle, kdy jsem Lise podal ruku, byl tak divoký a přesto jeden z nejkrásnějších za poslední dobu.

Do chvíle, než mi po několikáté toho dne zazvonil telefon. Za deset minut jedenáct hodin volala matka. Otec zemřel. Otec, kterého jsem osm let neviděl.