2.
náměstí na Malé straně
tonulo v nočním tichu
tonul jsem i já
kdesi hluboko pod ním
tam tehdy četli
písmo
na morovém sloupu seděla holubice
kálela na strnulé ruce světců
a zpívala o dáli
kam se člověk podívá
až nadejde čas
zpívala o světle
díváš se na mě, milá
pěješ
cvrlikáš
kálíš
a kleješ, když mě vidíš sedět na zemi
tehdá jsem prosil Boha
držel mě za ruce
a šeptal nudné litanie
doufaje, že mi dopřeje klidu
já však přemýšlel o dálkách
které jsi mi přinesla
o dálkách kde jsem ji nechal
o dálkách kde ji zase jednou najdu
jednou...
dívala ses na mě
cítil jsem, jak mi ta tíha láme tělo
a já mu lámal ruce
ptal jsem se ho
duše odešlých už nejsou
žádná z nich
ráno dvě holubice pěly
cvrlikaly
lkaly
a vedle morového sloupu
kálely na opuštěnou sochu v dáli
4.
nemůžeš stavět pokud nemáš všechny v řadě
jsi neznaboh nebo blázen?
vždyť Nejvyšší stvořil řád
a ty se mu vysmíváš
vidím ti to v očích
a stejně nevím proč
jen abys druhým rukavici hodila
tu starou molí večeři
co rozpadla se už dávno
žijeme jen ze snů o lepším bytí
troufáš si
cítím to
troufáš si diktovat desater.... padesátero
každému kdo nedosáhl
cítím lítost
snad smích ozývá se někde dole
a přesto duní mi ozvěnou všechno co jsi
stáli jsme ve Stromovce
a já viděl, jak se na tu vodu díváš
stáli jsme spolu vedle sebe
tak mi nelži že je to dneska jinak
nelži ani jim, kteří vedle tebe stojí
nelži ... asi nám
nelži sobě
bože odpusť... nám
6.
poznal jsem dámy
svět uvnitř vás
v hlavě mi rotují blázni na Matějské
a pávi v zahradách ječí o vaší kráse
stojí tam kaple
tenkrát ještě v karmelu bosých sester
kde Terezie z Avilly létá s anděly
dnes tam běhají ptáci
a snobové metají blesky
které se odráží
od mozaiky jejich peří
já vás viděl ronit plané slzy
na lavičce za ní
pro muže na zemi
pro večerní objetí
taky vzlykat pro špinavou blůzu
či pro utržený řemínek kabelky
od Gucciho
ti pávi řvali jistěji
v dešti se linou vůně lépe
Armani dobře věděl co dělá
tak déšť smýval to zvláštní z vašich tváří
a pach z šíje
který mě štípal do nosu
slyšel jsem váš podivný dech
ploužit se mezi kapkami
tak jako při noční lásce
které už se skoro nevěří
mýlil jsem se
když jsem česal koruny modrých králů
abych alespoň na chvíli
necítil nic
jestli by to ještě šlo
8.
ulice střeží oplzlá tajemství dekád
jak vraky v hloubkách
které nesly
příběh
já jimi chodil
četl jsem
a psal
plochý básník
ilustrátor cudných dam
a panen
jen projít podloubím
od rytířů s maltézským křížem
tam občas sedával Havel
a vedl plodné
dialogy
teď tam leží výřečník
který se nad ránem unavil
skleničkou špiritusu
a na kampu už jen kousek
před ní dívka s amforou
na kterou močí pes
ve sklepě ji tam léta páně
tvaroval Horejc prsa z kamene
myslel na dceru vedoucího fabriky
navštěvoval ji
když manželka krmila děti
a vytahala se
hej, mistře
cvakni mě s ní
ty zmizni pse
mnul ji ztvrdlé bradavky
někoho mi
připomíná
a Marie v řetězech za rohem
v celém božím chrámu
roní kapičky vosku
v té trávě dosud leží
otisky dek s piknikovými koši
nad nimi dohlížel Dobrovský
a nehnul ani brvou
když se plodili
vlastenci
podepisovaly
zděné ochozy
a rozbíjely
lucerny blikajících lamp
vždyť to byly děti
to už Ziebland nepamatoval
tehdá tepal do pískovce Spravedlnost
Michnovský letohrádek ukrýval dlouho
prázdné lahve Cinzana
knoflíky roztrhaných kabátu
jizvy na zdech
po bezejmenných
orgiích
a na zemi zatvrdlé semeno vltavských rybářů
díky Praho
v memoárech uvedu jména
možná
nebudu tak přísný
