nad břehem
křišťálových vod trhám lístky suchého
kvítí kam se ztratil svět který jsme ještě před
nedávnem žili kdysi tak něžný a přesto tajemný utíkám a vlastně nespěchám čekám až to polní
kvítí znovu barev nabude
ptám se větrů a ptám
se deště kolik rukou trhalo již
tyto květy kolik srdcí naplněno
bylo kolik lásky uplynulo kolik útrap prožijeme
ještě
nad břehem
křišťálových vod tě z dáli vidím
přicházet to kvítí které jsem
tobě trhal uplavalo jako čas čas který mohl všechno
zpřeházet tak jako v nás naděje umírala
poslední
jsi tady a já už žádnou bolest
nemám jen mé srdce které ti
dám kapky deště omyjí spolu jdeme spolu v trávě
tančíme a všechno to pochybné
žití předešlé uschlé kvítí konečně navždy
pohřbíme
Na konec
vodou černou jako mračna loňských zim zapíjíš svůj promarněný žal ten co nebyl nikdy vedle tebe většinou však mlčky stál... opodál
duše jako pavučiny zrcadla se tříští on byl tam, v pomíjivém tichu dál umlčen potleskem na prázdném jevišti nikdy nepřišel neb stojí sám
pravdu, kterou hledáme již stovky let schovanou ve slovech a slzách bytí najdeš u něj až skončí svět .... archanděl lapen ve své bílé síti
Až jednou zazní tiché amaj
až jednou zazní tiché amaj a tvoje ruce budou na těch mých budu cítit každý pohyb tvého srdce vždyť proto jsme začali žít a neříkej že na konci nezní hudba
já vím, že tam i na začátku stojí v propadlišti starých kulis dirigent s bílými vlasy a na rukou nese slova která vdechují život
tam všude jsem byl nebo budu a kde budu já budeš i ty protože ty ruce si budu pamatovat
dech za krkem a tvá prsa na mých zádech protože při té harmonii která pojí budeme cítit jeden druhého tak jako na začátku tak jako na konci
Modlitba o
andělovi
jen anděl věděl jak se píše na oblaka jak se létá jak se spí a smutkem stíral úsměv
prodával život za minuty ticha měnil den a dával za vděk každou modlitbou kterou utopil ve výkřiku lidí
z hlasů dětí z paží mužů a z vlasů žen naděje tak prázdná jako nebe samo umírala dřív než jakýkoli závan prchavého štěstí které nikdy neexistovalo
poslední den se měřil zlatem obchod s jídlem se životem věděl komu dát a komu brát
paktoval se s nimi ti jež pouze brali ti jež nevěděli co je dar ti jež tisíce lidí jali ti jež báli se osudových čar
vytvářeli období z čistého strachu skřípaly zuby z hladu a bídy barvily vše slzy z červeného nachu jak málo vzdálené jsou ohně genocidy
Pták
znáš ten svět? ptal se mě malý kluk a místo vteřiny k odpovědi hodil kámen a trefil ptáka
tak nesmyslně jsem si připadal pták dopadl zlomil se otevřel maličkými prsty mu vytáhl srdce a zahodil
když jsi sebrala vzpomínky nechci ani znát tvé jméno bezcenné a trpící jako ten pták
nechci vidět strhaná a plačící křídla ve větru zlomená ve dví tak lámaly se moje ruce když jsem se tě dotýkal
nasadil jsem klobouk malého hocha pochválil vstal odkopl ptáka a tebe stranou a odešel
Hudba noci
ze dvou lamp na nábřeží visely šnůry svázaných not kapky z vln tříštící se o nábřeží hrály na xylofon ten shrbený stařec co držel rozbité housle které kdysi hrály jen tiše seděl a poslouchal hudbu krásnější než byla ta
jeho pak strhal všechny noty nacpal je do houslí a pustil po vodě
